Ze všech stran můžeme slyšet nadávání na politiky. A jestli se to v něčem liší případ od případu, pak jenom v tom, kdo koho za jaké situace a čím naštve. Protože tu byla třeba doba, kdy se mohlo nadávat raději jenom tiše a mezi našimi nejbližšími, aby nás někdo neudal a nebyly z toho skutečně velké problémy, zatímco dnes můžeme nadávat veřejně, a dnes je tu taková pluralita názorů, že není politik, který by neměl někoho, kdo mu spílá.
V posledních letech se tak nadává vládní koalici. Za to, že dopustila růst cen, které lidem nekompenzuje, že zavinila onu nepříjemnou inflaci, že podporuje Ukrajince víc, než je zdrávo a podobně. A v poslední době na ní nenechala spousta lidí nit suchou kvůli tomu, že posunula většině našinců hranici pro odchod do důchodu, zpomalila tempo valorizací penzí, ale zároveň si ti tam nahoře bez uzardění odhlasovali zvýšení svých vlastních platů.
Na nadávání máme my lidé v podobných situacích pochopitelně nárok. Nemůžeme se usmívat, když nám někdo komplikuje život, a navíc ho současně sám sobě zlepšuje. Kdybychom takové kroky vítali, byli bychom naopak zralí pro blázinec. Jenže současně bychom to s tou kritikou neměli v mnoha případech přehánět. Protože to, co nesnášíme a kvůli čemu je tu spousta zlé krve, není jenom vinou politiků. A i když za něco z toho skutečně politika může, není vždy na vině jenom ten, kdo je za konkrétní záležitost kritizován.
Chtělo by to prostě, abychom si my lidé udržovali přehled, abychom si pamatovali to, co se kdy odehrálo, a mysleli na to dříve, než se pustíme do kritiky. A to skutečně špatné bychom neměli konkrétním politikům v žádném případě odpouštět. Jenže to se neděje. Jeden něco pohnojí a další si to za něj odskáče. Ten, kdo se znelíbí kvůli činnosti svého předchůdce, pak musí od válu, aby ho nahradil populista, onen ‚hodný strýček‘, který nadělá problémy, jež se později zase nebudou líbit.
A tak nám zbývá vlastně jediné. Měli bychom si v době voleb vzpomenout, kdo co udělal. A podle toho už ty špatné nikdy nezvolit. A doufat, že je nahradí někdo lepší.